Historie

Jediným celistvým, neobyčejně cenným zbytkem pardubického opevnění je Zelená brána, která se skládá ze dvou odlišných a rozdělených stavebních celků - předbraní a brány s věží. Roku 1507 dal Vilém z Pernštejna obehnat město hradbami a hradebním příkopem. Mistr Paul, který práce řídil, včlenil do hradební zdi nové předbraní v místech, kudy se od pradávna vyjíždělo

Vzhled nejstarší věže, která stála na místě Zelené brány, ani té pozdější z roku 1507 není znám, ví se jen, že šlo o stavbu podstatně nižší než ta dnešní. Zajímavé je, že Zelená brána nestojí ve stejné ose jako předbraní, nýbrž je k němu postavena šikmo tak, že její jižní bok je od předbraní vzdálen o poznání víc než bok severní.Svou dnešní výšku a podobu získala

K závažnému zásahu do vzhledu stavby došlo v roce 1843, kdy byl zpod střechy snesen dřevěný ochoz a hlavní zdivo, zesílené roku 1653, bylo nastavěno až pod střechu a ohozeno maltou. Roku 1875 hrozil Zelené bráně dokonce zánik, když se velmi vážně uvažovalo o tom, že by měla být zbourána, aby uvolnila místo v rámci zamýšlené nové koncepce města.

Nedošlo k tomu teprve na zásah vídeňské Ústřední památkové komise, kterou zburcovali zastánci zachování této stavby.
Roku 1882 chystalo město opravy Zelené brány a vypracováním návrhu pověřilo slatiňanského architekta Schmoranze. Jenže to se již na radnici počala vytvářet skupina, která se přimlouvala za radikální proměnu celé stavby. Dle jejího přání připravil návrhy architekt Mocker, který chtěl například doplnit střechu čtyřmi věžičkami a doporučoval úplné odstranění nebo alespoň novou výzdobu předbraní. Tehdejší místní noviny se za tyto změny horlivě přimlouvaly. Veřejné mínění se však nedalo ovlivnit a vynutilo si pouze částečné změny, při nichž byla okna obložena kamenným ostěním a vyplněna barevnými skly. Maltou byly také zatřeny erby, namalované na Zelenou bránu roku 1662 místním stavitelem Václavem Reysykem. Východní stranu Reysyk ozdobil zeleným věncem, nad nějž do kruhu umístil císařského orla, na západní stranu umístil městský znak s latinským nápisem. Malby však byly za ta léta natolik poškozeny povětrnostními vlivy, že je arch. Mocker nechal zakrýt.
K pokusu o restauraci původního vzhledu Zelené brány pak došlo roku 1912. Podle analogie kostela sv. Bartoloměje lze soudit, že hlavním původcem byl architekt Boža Dvořák, samotné práce prováděl stavitel Karel Kašpar. Na vysedlé římse pod střechou byl obnoven původní ochoz, kamenné zdivo trupu stavby bylo zbaveno omítky a hlavice svírajících železných kleští zakryly erby. Na východní straně je znak města Pardubic a erb pánů z Pernštejna, na jižní straně erby Bohunky z Lomnice a Kateřiny ze Šternberka, na západní straně český lev a moravská orlice a na severní straně erby Johanky z Liblic a Kdulinců z Ostroměře.
Průchod na jižní straně Zelené brány a předbraní vznikl v letech 1914 až 1917 při stavbě městské spořitelny. Na severní straně k přebraní i bráně původně těsně přiléhal hostinec "U české koruny", budova banky postavená na jeho místě roku 1925 byla však poněkud odsunuta, takže zde vznikl prostor, z něhož se koncem první poloviny 20. století stal průchod, který zároveň ústil i do okresní knihovny. V současné době po rekonstrukci okresní knihovny však tento průchod opět zmizel. Stejně tak díky chemií zkaženému ovzduší zmizela v posledních desetiletích zelinkavá barva střechy, název Zelená brána však pardubické dominantě zůstal.
zpět Jak jsme se již zmínili v první části tohoto povídání, na západní straně zdobí předbraní Zelené brány reliéf, který podle návrhu Mikoláše Alše vytvořil v roce 1903 řezbář a sochař Bohumil Vlček. Reliéf zobrazuje stěžejní výjev erbovní pověsti, týkající se znaku rodu pánů z Pardubic, který později přešel na naše město. Jak ten znak získali? 
Píše se rok 1158 a český král Vladislav II. táboří se svým vojskem před lombardským městem Milánem, kam přišel na pomoc německému císaři Fridrichovi I. Barbarossovi. Obléhání se nudně táhne a tak se několik českých mládenců rozhodne trochu povyrazit výpravou přímo do Milána. Nocí se vkradou do města a tiše posbírají kořist, s níž pak nasednou na koně, které se "vypůjčili" v městských maštalích. Následuje trysk ulicemi, rychle, než se ti lidi tady probudí, městská brána už je támhle na dohled. 
Ale Milánští už si jich všimli. A hned halekají na pověžného, aby je nepouštěl z města. Jenže copak to jde, spustit tak rychle mříž v městské bráně? Vždyť ti loupeživí opovážlivci už jsou tady, už projíždějí kolem, už prchají z města. Ještě k tomu na našich koních, mamma mia! Pověžný dál neváhá a přesekává lano, na němž je mříž zavěšena. Její ostré hroty padají dolů právě v momentě, kdy tudy projíždí poslední z českých odvážlivců. Je to mladý Ješek. Bleskové přitisknutí ke koňské šíji, musíme proklouznout - ale vzápětí už se stejně válí v prachu. Je však za branou. I s celou kořistí, ale jen s přední půlkou koně. Padající mříž totiž to nebohé zvíře přesekla vejpůl. 
Za mříží se mezitím rozlícení Miláňané shánějí po nějakém zvedáku a tak Ješek neváhá. Bere zbytek koně i se sedlem naplněným kořistí na ramena a spěchá k českému ležení. Král ani jeho družina nevěří svým očím. Jaká to udatnost! Jaká síla, jaký výsměch nepříteli! Něco takového ovšem nelze nechat bez panovnického uznání. Však taky Vladislav král Ješka záhy odměňuje znakem, v jehož červeném poli je přední polovina bílého jízdního koně s uzdou. Na paměť budoucím pokolením. A tak se Ješek stává nejen šlechticem, ale i zakladatelem rodu pánů z Pardubic...

Převzato Pardubický zpravodaj